Jak začít s nastavením hranic ve vztahu

Nastavení hranic nám slouží k tomu, abychom se ve vztahu cítili dobře. Je to způsob, jak se v jakémkoliv vztahu cítit bezpečně a respektovaně.

Možná cítíš, že tvé hranice jsou porušované... ve snaze se zavděčit, zalíbit druhému, nebo mu vyhovět si překračujeme vlastní hranice a pak to dovolujeme i ostatním.

Po určité době to však může začít být zraňující nebo unavující. A když se pak pokusíme něco změnit a hranice nastavit, druhá strana může reagovat nepříjemně, protože je to pro ni nové a nepředvídatelné.

První krok může být, zjistit, kde své hranice máme. A to třeba tak, že začnu přemýšlet nad tím, při čem se cítím dobře a při čem už ne.

Např. Kamarádka mě pozve, jestli nezajdete o víkendu na kolo. Jo, chci jet o víkendu pryč, mám ráda pohyb, na setkání a tuhle kamarádku se budu moc těšit. Půjdu - mám z toho dobrý pocit.

Nebo: Noo, mám za sebou náročný týden, potřebovala bych být spíš sama a dělat něco poklidného. Ale už jsem ji to odmítla minule, tak já teda půjdu, ale bojím se, že to fyzicky nezvládnu... a v tuhle chvíli už překračuji své hranice.

Tedy podle toho, jaká je ve mně odezva, jestli cítím klid a lehkost, tak dělám něco v souladu se sebou. Když jdu přes sebe, objevuje se tlak, napětí nebo vnitřní odpor.

Co může pomoct:

1. Všímat si, kde moje hranice vlastně jsou. Co je mi dlouhodobě příjemné a co už ne? Kde se přetlačuji jen proto, abych vyhověla ostatním?

2. Pozorovat, v jakých vztazích je pro mě těžké si hranice držet.

   S kým mi to jde lépe a s kým hůř? Zkoumám, proč mi to tam jde lépe a zkouším to aplikovat do dalších vztahů.

3. Když už vím, kde jsou mé hranice, mohu je začít v jednoduchosti komunikovat. Bez dlouhého vysvětlování a obhajování. Např. Nezlob se, tentokrát nepřijedu. Nebo teď se mi to nehodí, nepojedu. A dál už se tím nezabývám.

4. Mnoho lidí, když si začne chránit své hranice, tak se setká s nějakou nepříjemnou reakcí, třeba s odporem, což nás natolik znejistí, že se vrátíme k potlačování vlastních hranic.

5. Když přijmeme, že může nepříjemná reakce přijít, pomůže nám to vytrvat.

Když v nastavování svých hranic vytrváme a dodržujeme je dlouhodobě, okolí se postupně naučí je respektovat. Stejně jako je respektujeme my.

Existuje i zajímavý výzkum o výchově dětí - jako dospělí si zpětně nejvíce vážíme toho rodiče, který byl pevný, přísný, ale spravedlivý. Nepotřebujeme být rozmazlovaný a aby rodič na úkor nás se upozaďoval. Spíše potřebujeme, aby ty hranice byly komunikované srozumitelně, jednoznačně a byly férové vůči mě a sourozencům např.

Myslím si, že to podobně funguje ve vztazích mezi dospělými.

Když mám jasno v tom, co je pro mě v pořádku a co ne, a umím to komunikovat klidně a otevřeně, stávám se pro druhé čitelnější. A díky tomu se vedle mě mohou cítit bezpečněji i oni. 🙂

Při psaní tohoto textu mě inspirovala tvorba Elišky Remešové a studium nenásilné komunikace.

Pomohl ti článek? Dej mi vědět do zpráv nebo napiš komentář. Budu ráda za tvou zpětnou vazbu :)